Poprvé jsem se s Tomem potkal tuším v Country Radiu, kde nás tehdy ještě coby Nestíháme hostil jako moderátor Živáku. Těsně před tím, než jsme šli do éteru, nám vyprávěl nějaké hodně vulgární vtipy, rázem s nás tak setřásl veškerou trému.

Později mě Tom přizval k pravidelným úterním jamům do vinárny Baroko v Praze na Vinohradech. Hráli jsme spolu nejraději bobkovky a křesťanovky, těšil jsem se na to každý týden, cítil jsem se v té hospodě plné zasloužilých, o generaci starších muzikantů jako Tomův chráněnec. Miloval jsem jeho tón a fanfarónství, jemu se líbil můj jemnocit.

O jeho zlaté corpusovské éře jsem slyšel jen z vyprávění, stejně jako o starých dobrých časech na Karlově mostě a o všech jeho dalších životních dobrodružstvích, o kterých rád po berkovsku prášil.

Táhlo mě to taky do Countryonu, dnes již neexistujícího vinohradského obchůdku s hudebninami, kde Tom svého času pracoval. Nechával jsem si u něj seřizovat kytaru, kupoval struny a harmoniky, nejraději jsem tam s ním ale jen tak seděl u kafe, básnil, snil a hrál.

Důvěřoval jsem mu ve věcech hudebních a svěřoval ve věcech osobních. Leckdy toho věděl víc než mí nejbližší.

Když jsem založil večery Open Mic, byl Tom od samého začátku u toho, a jako můj velký fanda mi později pomohl režírovat a stříhat slavný dokument k pětiletým narozeninám pořadu. Ne náhodou v něm sám hraje ústřední mluvící hlavu:

Byl u všech mých nejdůležitějších koncertů, byl u mých brněnských workshopů pro pořadatele open miců, byl na mnoha domácích večírcích, vybral mi moji unikátní kytaru Larson àla Furch, na kterou dodnes hraju každý koncert.

V nejužším kruhu jsme spolu strávili posledního Silvestra. Žádná divočina, jen hraní, zpívání a dobré jídlo. S narozením Dalibora jako by Tom pookřál, čišelo z něj od té chvíle – vedle jeho běžně přítomné energie – ještě cosi navíc. Chválil si svůj úhyb z centrální Prahy, užíval každodenní procházky, přitom se ale jako vždy maximálně soustředil na každý svůj koncert.

Myslím, že na své cestě poztrácel hodně dobrých přátel. O to víc si pak cenil těch, co zbyli. Jeho his story byla plná, křivolaká a divoká. Sám o ní moc nevím; Tom byl pro mne kumpán, jehož přítomnost mě jednoduše hřála – a to právě svou přítomností.

Také své poslední vědomé minuty života strávil na scéně, to jest na místě, kde nelze než být přítomný. Koneckonců, nemá to slovo společného s tomem více než se zdá?