V polovině června jsem se zúčastnil týdenního sympozia v lužické obci Hoyerswerda. Hlavní téma: Gerhard Gundermann a jeho písně.

U příležitosti 20. výročí úmrtí německého písničkáře Gerharda Gundermanna uspořádalo sdružení Gundermanns Seilschaft e.V. v jeho rodném kraji týdenní překladatelské sympozium. Vedle dalšího tuctu kolegů jsem dostal možnost být o toho také. Dík za to patří Daniele Weber, Johanu Meijerovi a Jaromíru Nohavicovi, který jako téměř jediný současný český písničkář přesahuje hranici mimo jiné také směrem do německojazyčného prostoru.

Celá akce by si zasloužila knížku, a ta by také měla do listopadu skutečně vzniknout. Bude to sborník všech překladů, které jsme za ten týden udělali. Jen na samotném sympoziu zněly Gundermannovy písně v devíti různých jazycích. Pro mě osobně to byl velký zážitek a výjimečná příležitost, podělit se o překladatelská rozjímání s tak skvělými a zajímavými kolegy z branže. Dovolte, abych vám je představil:

Mozkem, motorem a hlavním údem celé akce je Holanďan Johan Meijer se svou ženou Diete. Právě přes Johana a jeho dřívější spojení s Nohavicou, resp. jeho písněmi, jsem se ke Gundimu dostal. Johan i Diete pracují jako překladatelé a tlumočníci, a místo dětí odchovávají písničky. Sbírají je po celé Evropě, překládají do holandštiny a Johan je pak spolu s přáteli nahrává, případně přednáší živě. Nejzajímavější je řada jeho alb Europeana, která vědomě následuje vizi Evropy písněmi sjednocené. Johan je dobrý organizátor, o každé své větě přemýšlí velmi systematicky, vyjadřuje se přesně a jasně, jen mu to někdy déle trvá a zabíhá příliš do podružností. Jeho hudební projev je trochu tvrdý, ale jako prostředník a didaktik (také má v nabídce školní hudební program na téma Evropa a na téma Válka) je to člověk na svém místě. Diete ho sem tam doplní, opraví, připomene, jinak se ale nevměšuje a dělá si svoje, tedy překlad. Sama nezpívá ani nehraje.

První, s kým jsem vytvořil přirozenou, rozuměj jazykově spřízněnou vazbu, byl Pittkunings zvaný Pytko, původem z Chotěbuzi (Cottbus, Chóśebuz). Zpívá německy, místním dialektem a dolnolužickou srbštinou, specializuje se na koncerty pro děti a pro zájezdové skupiny. Na svůj věk klukovsky živý, upovídaný, každou chvíli vytahuje z rukávu příběhy, kterými pěkně snáší na zem naše někdy poněkud abstraktní rozhovory. Jako jediný domácí se stal přirozeným průvodcem po svém kraji a s chutí doplňoval i zkušeného horníka, který nás v úterý provázel dolem Welzow. Na závěrečném koncertě zpíval Pytko své překlady písní Cuba a Und muss du weinen. Po skončení sympozia byl první, kdo mě kontaktoval a nabídl společné koncertování v roce 2019 v Lužici.

Podobně výraznou, vždy pozitivně naladěnou a také fyzicky podobně stavěnou postavou byl Nizozemec Jos, který se v průběhu týdne stal organizační protiváhou systematického, ale nedůsledného Johana. Mohl si to také jako jeho nejbližší spoluhráč a letitý přítel dovolit. Jos dokonale využil toho, že jako jediný účastník sympozia ovládal melodický nástroj, nämlich housle. Doprovázel proto na vlastní nebo cizí žádost skoro všechny ostatní kolegy, veskrze drnkálisty (samé kytary nebo buzuki). Závěrečný koncert se tak dal nazvat skoro ‚Jos uvádí:‘, poněvadž jen v menšině písní Jos nevystupoval. Pravda je, že Jos hraje rád a hodně, ale také velmi pěkně. Poslední den mi sdělil, že v mém případě poprvé v životě podlehl cizí direktivě ohledně aranžmá, jinak je to kozel, který si do svého doprovodu opravdu nenechá mluvit. Přijal jsem to jako velký kompliment.

Dave Robb, Skotsko. Jeden z mých favoritů. Jasný, průrazný, melodický hlas, přímočaré nápěvy a buzuki místo kytary. Řek bych asi pětačtyřicátník, vlasy sice už šedivé, ale celkový projev a pohyb celkem sportovní. V bližším rozhovoru odkrývá velkou únavu, jistě za to může do jisté míry rodina, jestli se nepletu, má celkem čtyři syny a s jedním zrovna řešil na dálku aktuální docela krizovou situaci. Dave vyprávěl o své hudební kariéře trošku odevzdaně, před dvaceti lety měl nakročeno ke smlouvě s velkým vydavatelem, ale z nějakých důvodů to neklaplo. Rychle cítím opravdovou blízkost, nejspíš i pro podobnou řečovou vadu (Dave mírně zadrhává) a určitou citlivost, zdrženlivost. Dave přeložil skvělou píseň Pferd aus Holz, také on si vybral píseň jakoby psanou jemu na tělo. Spolu s Gerogem ještě hrál Kämpfen wie Männer, na koncertě pak lidi začali spontánně tleskat do rytmu. A to se při premiéře cení –

George Leitenberger, ville de l’humanité, jak o Ženevě s trochou ironie také zpíval. Profesionální hudebník, tuším, že má kousek od Ženevy i vlastní studio, v němž také čas od času hostí domácí koncert některého z kolegů. Jednoho dne se tam přinejmenším zajedu podívat. George je zpěvák-vypravěč, s minimem prostředků (velmi subtilní a jednoduchý doprovod, žádný tzv. velký hlas, žádné velké divadlo) dokáže i na dlouhé časové ploše držet pozornost, zájem a zvědavost. A také dojmout. Při večerních písňových kolečkách jsem se nemohl nikdy dočkat, kdy na něj dojde řada. Komplimentu z jeho úst jsem si také později cenil obzvlášť vysoko, snad proto, že naopak on měl největší respekt můj. Sám zpíval dvě Gundiho písničky, jednu bilingvně (fr/eng), druhou anglicky. Píseň Hoywoy (na melodii Springsteenovy My Hometown) byl jeden z vrcholů závěrečného koncertu. Georgův pes Jack si mě rychle dost oblíbil, čemuž se jako celkem nepsí člověk trochu divím. Ale možná že psi také napodobují své páníčky v mezilidských vztazích. Pokud to tak můžu říct, i vůči Georgovi jsem cítil rychle zvláštní kolegiální i osobní náklonnost.

Zhenya žije od deseti let žije v Berlíně, ale původem je z Oděsy. Překládal paralelně dvě Gundiho písničky do ruštiny, a byla to jeho překladatelská premiéra. Nevím, jak se přesně do našeho kruhu dostal, ale perfektně ho doplnil o polohy, které by jinak chyběly. Sám ponejvíce zhudebňuje již hotové básně, vlastní tvorba je spíše okrajová; doprovází se přitom na kytaru, buzuki a piáno, jeho kytarové dorpovody jsou ale rafinované, nevšední, originální. Některé věci, které nám hrál, evokovaly projev Toma Waitse nebo nějakých avantgardních beatniků, šlo to každopádně velmi rychle silně pod kůži. A k tomu Zhenyovy krásné oči.

Ruskojazyčných účastníků mělo být víc, ale nepodařilo se včas vyřídit viza. Taky se měl symposia původně zúčastnit jeden z bývalých členů Gundiho kapely, ale ten v předcházejících dnech silně onemocněl.

Zato bylo v kruhu pár členů, kteří nezpívali, ale překládali, tlumočili, pomáhali, byli u toho. Christine z Tübingenu, jinak jedna z nejdůležitějších administrativních sil gundermannovského sdružení (e.V.) měla na starosti hlavně propagaci a kontakt s médii, díky ní vyšla později reportáž z koncertu, hned první den přijeli s Johanem točit nějaký rozhlasový rozhovor a když jsem byli na exkurzi ve Welzowě, přijela dokonce regionální televize. Alex Morelli překládal do italštiny, jeho texty ale na koncertě zpíval jistý Pier Angelo de Lazzer, který se k nám ale připojil až předposlední den. Oba ale nežijí v Itálii, nýbrž někde ve Švábsku. Piero vnesl do skupiny ale jižní pohodu, uvolněnost, veselí, spontaneitu a druhé buzuki. Po jediné zkoušce jsme se k němu spolu s Josem přidali a doprovázeli pak na koncertě jeho provedení dvou poměrně známých Gundiho písniček Herzblatt a Brigitta. Třetí ženou v partě byla Ilse z Berlína, ze všech asi nejméně nápadná, respektive nejméně průbojná. Nápadná byla právě jakousi svou lehkou psychickou poruchou, spojenou s částečně ochrnutým obličejem, tedy i hůře srozumitelnou mluvou. Ilse překládala spolu s Georgem do Francouzštiny, sama ale nezpívala, na koncertě pak jen přednášela krátký úryvek z Gundiho zwischentextů.

A ovšem Piotr Bakal, málem bych na něj zapomněl, jediný zástupce Polska. Vybral si jedinou píseň, kterou ale sám nepřekládal, ale jen zpíval – byla to Gundiho adaptace slavné písně Rolling Stones As Tears Go By. Piotr byl jediným účastníkem, který nerozuměl německy, a muselo se mu všechno přes angličtinu nebo ještě lépe francouzštinu tlumočit. Piotr byl dobrý iniciátor večerních sejšnů, a přispíval do kruhu opravdu zajímavými písněmi provenience nejen polské, ale hlavně francouzské. Sám žil několik let ve Francii a má celý jeden program na téma francouzského šansonu. Tak došlo na Trenetovu La Mer, Brassense, ale třeba také na písně Leonarda Cohena ve francouzštině. Piotr také sám organizuje docela etablovaný písničkářský festival ve Varšavě, tak snad jsme se také neviděli naposledy.

Posledním, kdo výrazně přispěl k pátečnímu koncertnímu výsledku, byl Frank Viehweg, německý písničkář nebo jak sám píše Dichtersänger, doma v Berlíně, jinak ale v písních z celého světa. Zvláštní znamení: přebásnil tuším 40-50 písní Jaromíra Nohavici do němčiny (přestože sám neumí česky), a to – pokud mohu soudit – velmi dobře. Odtud také spojení na Danielu Weber, bez níž bych se ke Gundimu patrně vůbec nedostal. Frank přijel se svou ženou až těsně před koncertem, během deseti minut jsme se ale spřátelili. A v minutě jedenácté už jsme spolu hráli Nohavicovu Dokud se zpívá, a to hned trojjazyčně. Byla to nakonec jediná písnička v programu, jejímž autorem nebyl Gerhard Gundermann, a zazněla těsně před koncem a závěrečným kánonem Schwarze Pumpe.

Nakonec bych měl snad přidat pár slov o samotném Gundermannovi. Ale to si nechám na nějaký zimní koncert. Určitě své gundermannovské překlady v následující sezóně budu hrát. Tak přijďte!

Čemu jsem se přiučil: